Buďme vděční ❤️

ZÁKON PŘITAŽLIVOSTI V PRAXI

Při mateřské dovolené jsem si udělala zájmový kurz Masér pro sportovní a rekondiční masáže. Tam jsem zcela propadla kouzlu anatomie lidského těla a latiny. Spolužáci se názvy částí těla učili pouze česky, jen já, aktivně, i v latině. Nebylo to povinné, ale mě to natolik pohltilo, že mi to nedělalo sebemenší problém. Byla jsem okamžitě za šprtku, ale mě to spíš těšilo. Po půl roce praxe na rodinných příslušnících jsem cítila, že v tomto bodě nechci zůstat, že chci něco víc. Přihlásila jsem se proto do ročního kurzu Masér pro zdravotnická zařízení. To už byl jiný level. Všechno v latině, do hloubky. Ne jen svaly a kosti, ale tělo jako komplex. Anatomie, somatologie, hygiena, základy práva, lymfatický systém, neurologie.... Byla jsem jak Alenka v říši divů, jako malé dítě, když dostane novou hračku. Seminární práce na téma Rizikové faktory ovlivňující zdraví měla mít asi pět stránek. Já jich napsala 38. Nechápu, jak někdo mohl napsat pouze dvě. Vždyť já jsem musela vše osekávat, abych toho neměla ještě víc  . Praktickou i teoretickou zkoušku jsem udělala na výbornou.

Plná očekávání jsem začala hledat práci na rehabilitaci. Rychle došlo k rozčarování. Mám kurz Masér pro zdravotnická zařízení, ale nemám titul. Takže mě všude odmítali.

Protože jsem dostala v práci, kterou jsem vykonávala před MD, výpověď, zaregistrovala jsem se po ukončení MD na Úřad práce. Instituci, která by Vás měla podpořit při hledání zaměstnání. Paní, která mě dostala na starosti, byla nepříjemná od pohledu. Neupravená postarší dáma s hlasem hospodského štamgasta. Zeptala se mě, jaké mám vzdělání a jakou práci bych si představovala. Představu jsem měla zcela jasnou: administrativa nebo zdravotnictví, poloviční úvazek. Paní se na mě podívala, jako bych spadla z vesmíru, a s vážným hlasem vyslovila větu, která mě bude bavit ještě dlouho. Řekla: "Tak s tímto nic neseženete, pošlu Vás uklízet." Vytřeštila jsem nevěřícně oči. Po půlroce, kdy jsem opravdu práci nemohla najít a přepadalo mě zoufalství, mě poslala na nějaké povinné testování, k čemu jako máme předpoklady, co nás baví a co bysme měli dělat. Chtěla jsem to odmítnout, přece vím, co chci dělat. Paní trvala na svém. Tak jsem jí vyhověla a na test jela. Co si myslíte, že mi vyšlo. Ekonomika a zdravotnictví. Paní si výsledek jen letmo prohlídla a papír hodila do složky. K mému překvapení mi sdělila, že má pro mě práci. Byla jsem nadšená. Do doby, kdy mi řekla, o jakou práci se jedná. Uklízečka, poloviční úvazek, druhá strana okresu. Rezignovaně jsem vzala papír s údaji. Doma jsem tam zavolala a řekla, že mám malé děti, nemám auto a nemám se tam jak dostat (přestože auto mám). Paní byla chápavá. Obě jsme si udělaly puntík, že jsem tam opravdu volala. Odmítala jsem se smířit s představou, že bych jezdila někam uklízet, výplatu procestovala, a ještě nestíhala vyzvednout děti ze školky.

Při další návštěvě na ÚP mi paní dala papír, na kterém bylo asi šest řádků. Řekla mi, abych aspoň jednou týdně někam sama napsala nebo zavolala, a údaje o firmě zapsala do papíru. Aby jako měli přehled, jestli si sama práci aktivně hledám. Obepisovala a obvolávala jsem rehabilitace a firmy v blízkém i vzdálenějším okolí. Předmět podnikání jakýkoliv. Co kdyby náhodou sháněli nějakou asistentku? Všechno jsem poctivě zapisovala. Jenže zkušenost byla taková, že pokud se vůbec kdo ozval, tak se zamítavou odpovědí. V telefonickém rozhovoru mi jeden pán vyrazil dech slovy  "A máte hlídání?" Prostě diskriminace. Kdybych neměla hlídání, tak si práci přece nehledám. Za měsíc jsem dle požadavků Úřadu měla mít minimálně 4 adresy. Já měla popsaných 5 listů, oboustranně, v malinkých řádcích. Po měsíci jsem došla na "kontrolu" na Úřad práce. Čekala jsem povzbuzení, že to jednou vyjde. Omyl. Ona velmi příjemná paní vzala papíry do ruky, pohrdavě se na ně podívala a povídá "Tihle všichni Vám jako volali?" To bylo něco na mě. Já, naštvaná, že to pořád nevychází, lačná po povzbuzení, jsem poskočila na židli a tón jí oplatila. "Kdybych měla čekat, až se mi někdo ozve, tak jsem tady do důchodu, a to fakt nemám v plánu."

Paní jsem očividně zaskočila. Byla pak jak beránek.

V dalším období jsem znovu obepisovala a obvolávala některé konkrétní firmy, kde mě v prvním kole hned neodmítli, ale dali šanci. A měla jsem štěstí. Ozvali se mi z jedné soukromé rehabilitační ambulance. Sjednala jsem si schůzku s majitelem, panem doktorem ortopedem, a vrchní fyzioterapeutkou. Popovídali jsme si. Byli oba příjemní. Nezajímalo je, že mám dvě malé děti, ale to, co umím. Pan doktor mi ovšem oznámil, že teď nikoho nepotřebuje, ale bude potřebovat, až dostaví novou budovu rehabilitace. Prý do půl roku. Byla jsem trochu zklamaná, ale zároveň v očekávání.

Ponižování na Úřadu práce jsem měla čímdál víc dost, proto jsem po třech měsících napsala na rehabilitaci znovu. Tentokrát pan doktor hledal někoho hned, místo paní, která šla do důchodu. Domluvili jsme si nástup hned od prvního.

Nedovedete si představit ten pocit zadostiučinění, když jsem se šla s potvrzením o zaměstnání odhlásit z pracáku. Triumfálně jsem paní položila potvrzení na stůl se slovy "A pak že to nejde. Zdravotnictví, poloviční úvazek. Nashledanou." Ten její výraz byl k nezaplacení  .

Co tím příběhem chci říct... Když o něčem sníte, věnujte tomu veškerou pozitivní energii. Představujte si, jako byste už v té situaci byli, jakože už tu práci, věc, cokoliv, máte. Všechny síly se spojí, aby se Vám sen splnil.

Buďte vděční