Izolace
Celé dva roky úspěšně odoláváme nákaze jakýmkoliv typem záhadné nemoci jménem COVID, a setkáme se s ní až poslední týden povinného testování ve firmách.
Kdyby se v práci netestovalo, tak omikron (zřejmě omikron, z laboratoře mi přišlo strohé POZITIVNÍ, ktežto příteli přišel i typ viru) přechodíme jako obyčejné nachlazení nebo lehkou virozku. V době, kdy nám nebylo nejlíp, byly antigenní testy negativní. Za tři dny, až jsme byli v pohodě, tak byl test pozitivní. Nechápu, jak ten virus funguje, ale jakožto uzdravení jedinci jsme byli nuceni strávit pět dní v izolaci. Zajímavá zkušenost.
Já touhle zkušeností ještě procházím, přítel ji má už za sebou. Ten tímhle prošel o tři dny dříve.
Průběh nemoci: únava, přítel měl teplotu, já ne. Pobolívání kostí a kloubů, mě i trošku bolelo v krku. A nechutenství. To je vše. Ovšem následky, ty jsou pořád. Jsme unavení a nemáme na nic chuť. Na jídlo, ani na jakoukoliv činnost. Naprostá nechuť, apatie. Nevidíme smysl v ničem, co jsme dosud dělali. Víme, co bysme měli dělat, ale děláme to z donucení, ne s chutí. Jsme z toho docela naštvaní, nejsme zvyklí na takový stav. Na psychické pohodě mi nepřidá ani to, že fyzicky jsem zdravá, ale dle testu, který ukázal přítomnost viru až po odeznění příznaků, musím být ještě tři dny v izolaci. Venku svítí sluníčko, je teplo, a já nemám ani balkon, kde bych nachytala pozitivní energii jarního sluníčka.
Nezbývá mi, než tři dny vydržet, snažit se udržet zdravou mysl, a pak plnými doušky užívat volnost. Proto Buďme vděční za každý den, kdy můžeme dělat, co chceme, kdy chceme, jak chceme a s kým chceme. A nic a nikdo nás nezamyká v domovech.