Buďme vděční ❤️

Po sedmi letech s medikací jsem se seznámila s mým současným přítelem. Hned od začátku mi tvrdil, že mi pomůže se léků zbavit. Musím říct, že tak milého a obětavého člověka jsem do té doby nepotkala.

Šlo to pomalu a postupně. Psychiatrička mi říkala, že se léků nezbavím, a pokud to budu chtít zkusit, tak to bude trvat velmi dlouho. No co, šla jsem do toho. Ovšem sama. S její pomocí jsem nepočítala. Postupně jsem snižovala dávkování.  5x týdně celou tabletu, 2x půlku. Další měsíc už jsem brala jen půlky. Stalo se, že jsem třeba jeden, dva večery lék zapomněla vzít. Tělo mi to ale rychle připomnělo abstinenčními příznaky. Opět se o mě pokoušel záchvat. Tenhle proces začal někdy na přelomu roku. O letních prázdninách jsem byla asi na půlce tablety 3-4x týdně, bez abstinenčních příznaků. Musím podotknout, že v lednu jsem měla jít na kontrolu k lekařce a nechat si předepsat další krabičky léku. Nešla jsem. Měla jsem docela zásoby. Občas jsem prostě zapomněla vzít, ale jeden večer se nijak neprojevil. Ze zásob jsem žila až do září. V říjnu nastala moje největší zkouška. Letěla jsem na měsíc na pracovní cestu do Bukurešti.  Měsíc bez synů, bez přítele. Jela jsem už jen s půlkou Zoloftu a se zásobou homeopatického přípravku na uklidnění. 

Tři hodiny jsme čekali na letišti v Praze. Musím říct, že jsem snědla asi pět homeopatik. Měla jsem chuť utéct a nikam neletěl. Bála jsem se, bylo mi strašné smutno. Nakonec jsem díky homeopatii, vůli a dýchacím technikám neodešla. První tři dny jsem v Bukurešti probrečela, ale to je asi normální, když máte celý život děti vedle sebe, každý den je obejmete a popovídáte si, a najednou jsou nějakých 850 km daleko. Poslední polovinu léku jsem užila, bylo mi opravdu zle a bála jsem se další panické ataky.  Musím ale říct, že jsem si pobyt maximálně užila.

Od té doby, a už to je víc než rok, jsem bez medikace. Jen s homeopatickým přípravkem jako pohotovost. 

Po opravdu dlouhé době jsem zažila panickou ataku asi před 3 týdny. Nebyla jsem v práci dlouhodobě spokojená. Je to fyzicky náročná,  nezajímavá činnost bez možnosti seberealizace, s lidmi, se kterými nemám absolutně nic společného. Mé tělo bylo fyzicky přetížené, bolela mě zablokovaná žebra. Moje hlava začala vymýšlet, že jsem asi z toho stresu nemocná, že mám rakovinu nebo asi dostanu infarkt. První prst nahoru. Fyzické potíže se stupňovaly s každým špatným probuzením, s každým nesprávným pohybem nebo nesením těžkého břemene. Motala se mi hlava, hučelo v uších, kmitalo světlo po okrajích zorného pole. Dílo bylo dokonáno, když jsem se nadechla a píchlo mě v levé polovině hrudníku. Mám infarkt, umřu. Začala jsem se potit, přestala vnímat realitu a musela utéct z místa pracoviště na vzduch. Rozdýchala jsem to, ale z práce jsem musela odjet dřív. Za další tři dny, když jsem se chystala spát, jsem přestávala cítit nohy. Nějaké mravenčení, pocit neovladatelnosti. A samozřejmě tlak na hrudi. 

V tom okamžiku jsem si řekla DOST. Nadechla jsem se, změnila úhel pohledu na práci a na druhý den zavolala fyzioterapeutce. Za dva dny mi zmobilizovala totálně zablokovanou páteř, žebra, AO skloubení (mezi lebkou a páteří). Od té doby mám klid. V práci se to zlepšilo, fyzické projevy ustaly. 

Z mých zkušeností tuším, že boj s panickou poruchou je celoživotní záležitost. Pokud jsme v klidu a pečujeme o své tělo i psychiku, budeme bez obtíží. Jakmile se ale jeden článek řetězce naruší, strhne se lavina psychosomatických projevů .

Buďme k sobě pozorní, milujme se, tělo se nám odvděčí.