Buďme vděční ❤️

Přítelkyně PANIKA

Ani vlastně nevím, kde mohou být počátky našeho soužití. Možná už v době, kdy se ze mě stala máma a já začala cítit strach nejen o svůj život, ale i o život svých synů. Co by s nimi bylo, kdybych umřela? Kdo by se o ně postaral? Každé zakašlání, dětské nevolnosti a bolístky, jsem velmi prožívala.

Vznik panické poruchy není ještě zcela objasněný. Roli při rozvoji hrají například psychosociální vlivy, stres, genetika, výchova nebo biologické abnormality. Z vnějších faktorů jsou to například drogy, alkohol.

V mém případě to byl nadměrný a dlouhotrvající stres.

Možná bude mé vyprávění zmatené, hodně věcí a událostí probíhalo paralelně, proplétaly se.

V té době jsem žila s partnerem, otcem mých synů. Pro mě to byl první vážný vztah, tudíž jsem si myslela, že partnera předělám k obrazu svému. Dělala jsem pro něho první poslední, on nemusel v podstatě nic. Náš vztah byl plný nedůvěry, osočování z "nevěry", a boje o poslední slovo. Samozřejmě byly i pěkné chvíle, ale negativní události mají mnohem silnější energii, proto mě víc ovlivnily.

Začátek opravdového konce našeho vztahu a zároveň počátek mé paniky datuji do doby, kdy se seznámil s o 20 let mladší ženou. Tvrdil mi, že mezi nimi nic není a nebude, ale já z jeho chování cítila opak. Často a rád se s ní zdržoval, z práce jezdil domů i o tři hodiny později a s úsměvem mi sdělil, že byl s ní, jestli jako proti tomu něco mám.

Nechtěl mi říct, o koho jde. Až jsem to zjistila, čekala mě první životní zkouška.

Přišla jsem domů. Hned za dveřmi na mě skočil, povalil mě, začal škrtit a řval na mě, kdo mi to prozradil. Bojovala jsem. Nevím, jak dlouho to vše trvalo, ale po chvíli jsem ztrácela vědomí, přestávala se bránit. V tom okamžiku mnou praštil a odešel. Od té doby mám problémy s páteří a bolestí hlavy.

Po čase se jejich vztah dostal na další úroveň, chtěl se od nás odstěhovat a začít žít s ní. Byla jsem už odevzdaná, bylo mi to jedno a spíš jsem cítila úlevu. Jenže on se k odchodu pořád neměl. Tak jsem se po čase zeptala, kdy se teda odstěhuje. V tom okamžiku nastala moje druhá zkouška. Napřed mnou párkrát hodil na skříň, měla jsem od toho pěkné modřiny. Potom vzal ze zásuvky největší nůž, povalil mě na postel a s čepelí na mém krku a před zraky dětí na mě řval, že pokud se ještě jednou zeptám, tak mě zabije.  Rezignovala jsem.

Začala jsem při mateřské chodit na brigádu do obchodňáku za kasu. Tam jsem se spřátelila s o 10 let mladším kolegou. Řekla bych, že náš vztah byl stejný jako vztah mého přítele s onou ženou. Jenže to byl problém. Přítel se s ní scházet mohl, na tom nebylo přece nic špatného, kdežto já se s mým kolegou musela přestat vídat. Udělal ze mě se svou novou "kamarádkou" nevěrnou ku*vu. Začaly týdny pronásledování fyzického i virtuálního na sociální síti, osočování a obviňování onou ženou, že chudáčka trápím. Prostě psycho. On se jí nehodlal vzdát, ale po mě to chtěl. Po čase jsem to psychicky nevydržela a kamarádství opustila.

Po roce jsem si našla práci, kde jsem se seznámila s dalším mužem. A vše nastalo znova. On se svou dobrou kamarádkou mě i jeho začali pronásledovat, obviňovali mě a sprostě nadávali. Párkrát jsem zkoušela se s kamarádem přestat stýkat, ale nikdy mi to nedávalo smysl, tak jsem v přátelství pokračovala. Ve vztahu s přítelem byly chvíle klidu a chvíle totálního teroru.

Při práci jsem začala studovat vyšší odbornou školu. Synové tehdy chodili do čtvrté a druhé třídy. Na začátku studia se od nás přítel odstěhoval nadobro. Já zůstala sama na děti, domácnost, práci, studium. Vydržela jsem dva semestry a studium musela ukončit. Nezvládala jsem to. Zhubla jsem 20 kilo, byla vystresovaná, unavená.

První velký prst nahoru, že se něco děje, byl můj "nejdražší záchvat", jak jsem ho pojmenovala. Starší syn měl jet asi 100 km na závody. Měli jet celé družstvo autobusem. Samozřejmě jsem souhlasila, vše bylo v pořádku. Večer před odjezdem, když jsem mu chystala svačinu, jsem ale viděla, jak jejich autobus na dálnici bourá a můj syn se mi nevrátí. Zachvátila mě totální panika. Brečela jsem, klepala se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem přesvědčená, že mi zítra syn umře. O půl desáté večer jsem odvolala syna z autobusu, nachystala sebe i mladšího syna, ráno jsem je nabalila, nastartovala auto a sama syna zavezla na závody. Autobusu se samozřejmě nic nestalo, všichni byli v pořádku. A proč tedy nejdražší záchvat? Protože mě stál plnou nádrž benzínu a jídlo a pití pro sebe a dva syny. Ale byla jsem v klidu.

Další záchvat proběhl o pár týdnů později. Staršímu synovi nebylo dobře, šel brzo spát. Celý večer jsem se na něho chodila dívat. Měl zrychlený dech, tak mě napadlo mu vypalpovat pulz. Zdál se mi nepravidelný. A už tu byla panika. Opět strach o život syna. Snad každých pět minut jsem se na něho byla dívat a kontrolovala mu tep. Skoro jsem nespala, jen jsem se klepala, potila, měla knedlík v krku. Hned ráno jsem volala doktorovi, ale ten mi řekl, že nepravidelný tep je u dětí, a zvlášť při nemoci, normální. Moc mě neuklidnil, ale přesto jsem mu věřila.

První opravdový záchvat přišel po pár týdnech, nečekaně, kolem 22 hodiny. Chystala jsem se spát, když v tom mi začalo hučet v hlavě, rozbušilo se mi srdce, sevřelo hrdlo a já měla pocit, že umřu. Teď, tady, okamžitě. Začala jsem zhluboka dýchat, potila jsem se. Začala jsem si měřit tep, ale byl naprosto normální, pravidelný. Nechtělo se mi tomu věřit, tak jsem měřila pořád dokola. Říkala jsem si, že přece nemůžu umřít, nic mi není, a nemůžu tu nechat syny samotné. Co by asi dělali, kdyby mě ráno našli v ložnici... Zrakem jsem obkreslovala tvary na skříních, abych zaměstnala mozek a myslela na něco jiného. Asi po 20ti minutách jsem se začala uklidňovat. Bála jsem se usnout, ale únava a nějaká euforie, že jsem zůstala naživu, nakonec zvítězila.

Po půl roce přišel další záchvat. Probíhal naprosto totožně.

Obrátila jsem se na lékaře, udělala kolečko všemožných vyšetření, ale vše bylo v pořádku. Nakonec mi napsal žádanku k psychologovi.

Měla jsem štěstí, že v té době k nám do ambulance psycholožka chodila. Počkala jsem si na ní a svěřila se se svým problémem. Pozvala mě k sobě. Popovídala jsem jí, co se mi v poslední době děje a jak k tomu asi došlo. Okamžitě mě předala do péče psychiatričky, která měla ordinaci hned vedle. Během 14 dní byl můj problém pojmenovaný a zamedikovaný. Od té doby jsem byla pacient s panickou poruchou.