Dnešní mládež
Mám doma dva puberťáky a mladého přítele. Začínám být vysazená na sluchátka - hluchátka, jak říkám - protože když je mají nasazené, a to je většina dne, tak musím napřed upoutat pozornost hlasitým oslovením, ideálně ještě osobním kontaktem, a teprve pak mluvit. Nejsem na to zvyklá a zvykat si nehodlám. Když chci něco říct, tak prostě začnu mluvit, a ne abych se doprošovala pozornosti. Jsem divná? Nevím, možná nepřizpůsobivá. Přijdou mi úplně mimo realitu. Furt něco hustí do hlav, furt něco poslouchají a nad něčím přemýšlí. Neumí být sami se sebou.
Je mi z toho smutno, protože jsem tu sama. Všichni tři mají svůj svět, a já tam nezapadám a ani nebudu. Sluchátka a celodenní hustění něčeho do uší mi dělá fyzicky i psychicky zle a vyvolává útěkovou reakci.
Pozornosti přítele mám dost, je hodný a pozorný, ale někdy mám úzkostnou náladu a tu pozornost potřebuju, a když mu něco začnu říkat a on nereaguje, vím, že je zas jinde.
U synů je to horší. Ti jsou mimo celý den. Musím je fyzicky kontaktovat, aby si vůbec uvědomili, že mají nějakou mámu. Před časem jsem je poprosila, aby si uklízeli hlavně po sobě. Mladší syn je salám, tomu je to jedno. Když se do toho ale pustí, tak uklidí po všech, ne jen po sobě. Starší syn mou prosbu dovedl do extrému. Uklidí opravdu jen po sobě. Pokud je ve dřezu třeba jen lžička, neumyje ji. Já uvařím, on sní, ale nádobí umyje jen po sobě. Naše talíře, nebo nedej bože hrnec od vaření, na to nesáhne. Však jsem mu řekla, že si má uklízet po sobě.
Je mi z toho smutno. Je nás plný byt, ale přesto jsem sama. Synové pro mě nic neudělají. Ponožky z topení uklidí jen svoje, moje tam nechá ležet... Kde jsem udělala chybu?